Příběhy bývalých studentů

image

Tomáš Koloc
Kruhy, kde jsem doma ...

"... Když mluvím o kruhu, nesmím zapomenout zdůraznit, že to nejdůležitější, co jsem si v Akademii uvědomil, bylo, že po celý svůj život tvořím kruhy, které se různě prolínají, a mou úlohou je, abych byl jejich průnikem, pomáhal při jejich doplňování, a dával pozor, aby se nikdo z těch, kdo harmonicky stojí po jejich obvodu, nechtěl disharmonicky stavět do jejich středu. Jedním z těch nejdůležitějších byl (a vlastně dosud je) náš třídní kruh v Akademii, kruh L, který ačkoli se zmenšoval, vlastně zůstal stejný, protože i ti, kdo už v něm fyzicky nebyli, zůstávají mezi námi. Mnohokrát se ukázalo, že i oni se kdykoli mohou kruhu chytit jako svého kruhu záchranného...." (přečíst celý článek →)

"KRUHY, KDE JSEM DOMA: AKADEMIE TABOR A KULTURNÍ NOVINY

Do Akademie jsem přišel před deseti lety, ve svých 28, poté, co jsem se po patnácti letech odloučení setkal s mou sestrou Janou, svým zrcadlem, jejíž příklad mi dal impulz, abych změnil svůj život. Oba jsme byli unavení životem ve společnosti, jejíž principy nám nedávaly smysl. Jana odešla na statek, kde žila jedna komunita intenzívním tradičně-náboženským a přírodním životem, já jsem tam s nimi půl roku žil, mnohé se naučil, tamním zdravým životním stylem si vyléčil několik civilizačních nemocí, ale pak jsem si řekl, že přišel čas vydat se svou vlastní cestou. Ale kam? Zpátky do samoty a odcizenosti velkoměsta a novinářské profese, o níž jsem pomalu a jistě začal chápat, že v podobě práce pro velká vydavatelství, která vás můžou zaplatit, znamená propagandu oligarchických korporací?

Tehdy jsem potkal Milušku Kubíčkovou a Tomáše Boňka, a díky nim si obnovil zasutou vzpomínku na antroposofii, která mě oslovila, už když jsme se o ní učili na střední škole. Na Akademii jsem nehledal informace, protože těch jsem v té době už měl dost. Hledal jsem cestu zpět ke svým vlastním ztraceným pocitům, citům, napojení na prvotní podstatu, o níž jsem tehdy letmo začal cítit, že existuje.

Nikdy nezapomenu, jak jsem z naší staré školy na Letné (která mimochodem byla obklopena prstenci bydlišť duchovních lidí, kteří mnohdy o Akademii vůbec nevěděli a naopak, nicméně toto společenství určitě fungovalo na vyšších úrovních) vyšel do Stromovky s úkolem Honzy Chromečka, abych spontánně vytvořil písničku, a za dopoledne jsem mezi tamními stromy a zvířaty prožil celou evoluci, která zůstala zachycena v mém úkolu.

Nikdy nezapomenu, jak jsme se v Nové Vsi s Anežkou Janátovou při zkoušení pohádky o líně Lídě se spolužáky cítili jako nalitá poupata, a naše rozkvetení se projevovalo propuknutím v pláč, kterému jsme vědomě vůbec nerozuměli, ale vevnitř jsme cítili, že se v nás něco čistí. (Já jsem to cítil skoro fyzicky, protože jsem hrál Lídu, a v pohádce jsem si prožil, že svůj celoživotní pocit lenosti nevyléčím obsedantní aktivitou, ale tím, že řeknu ano pomoci, která ke mně přichází z duchovních světů).

Nikdy nezapomenu, jak jsem během kánonu Lautet uns zum Frieden, který se zpívá v němčině, ale jeden jeho hlas je latinský (a ten mi byl přidělen) prožil něco, co mi předtím celý život přišlo jako protimluv: Zpívat si „svoji vlastní písničku“ uprostřed jiných, kteří zpívají „úplně jinou“ a přitom mezi ně patřit jako jsem nikdy nikam nepatřil, svou písničkou je podporovat, a prožívat, že oni podporují mě.

Nikdy nezapomenu, jak jsem při epoše muzikoterapie s Gunhild von Kries seděl se zavřenýma očima v kruhu, Gunhild nás obcházela s dřívky vyrobenými s různých druhů stromů, pak se zastavila u mě, zaklepala mi dvěma dřívky u chodidel a přede mnou se vmžiku rozvinul koberec, na kterém byl pomocí symbolických předmětů naprosto jasně vidět příběh celého mého dosavadního života.

Když mluvím o kruhu, nesmím zapomenout zdůraznit, že to nejdůležitější, co jsem si v Akademii uvědomil, bylo, že po celý svůj život tvořím kruhy, které se různě prolínají, a mou úlohou je, abych byl jejich průnikem, pomáhal při jejich doplňování, a dával pozor, aby se nikdo z těch, kdo harmonicky stojí po jejich obvodu, nechtěl disharmonicky stavět do jejich středu. Jedním z těch nejdůležitějších byl (a vlastně dosud je) náš třídní kruh v Akademii, kruh L, který ačkoli se zmenšoval, vlastně zůstal stejný, protože i ti, kdo už v něm fyzicky nebyli, zůstávají mezi námi. Mnohokrát se ukázalo, že i oni se kdykoli mohou kruhu chytit jako svého kruhu záchranného. Mně se to stalo na začátku druhého ročníku, kdy mi zemřela babička, po níž zůstal zadlužený byt plný věcí, ve kterém se koncentrovalo půl století bolestné karmy naší rodiny a o nějž jsem se naprosto bez prostředků musel rychle postarat. To byl jeden z největších úkolů mého dosavadního života, a za to, že jsem dostal odvahu se ho vůbec ujmout, děkuji jen podpoře našeho kruhu. Když jsem pak na konci ročníku hrál v řecké báji o dvanácti úkolech roli Augiáše, pochopil jsem, že Héraklem, který mi byl seslán, abych pod čištěním svých chlévů sám nepodklesl, byl David Šeterle, dnes student posledního ročníku Akademie – ten, který dokázal „obrátit dějiny“ a po mém odchodu „začarovaný byt“ proměnit v jedno z duchovních útočišť studentů naší školy.

Na závěrečném soustředění druhého ročníku si naše ředitelka Anežka všimla, že si nějak podezřele rozumím s našimi kamarády, kteří přišli na svět s trvalou bolestí těla či mysli – a ruče mě poslala na praxi do Srbče na Rakovnicku, kde naše starší spolužačky z polorozpadlého barokního statku vybudovali nádherný camphill jménem Společenství Dobromysl. Tam jsem s jejich rodinami, a deseti potřebnými kamarády, kteří ve statku přes týden žijí a pracují, prožil nejkrásnější dva roky života. Tam jsem také objevil, jak se v sociální praxi dá použít má dosavadní praxe novináře: v Dobromysli se mi podařilo založit tradici benefičního písničkářského festivalu, víkendových dílen i waldorfského semináře pro rodiče, který v Srbči funguje dodnes. Nicméně protože v mém osudu je psáno, že jsem kromě Augiáše i Odysseem, byl jsem osudem poslán zas dál, mimo antroposofická zařízení: k lidem bez domova a k lidem nemocným – snad také proto, abych poznal svět, a vše, co se na něm může stát. (Aktuálně to, že správa charitativní organizace se zvučným jménem může být svěřena lidem, kteří peníze určené pro potřebné použijí na splacení svých dluhů, a zůstanou po nich desítky bezprizorných klientů a odešlých zaměstnanců, kteří poslední čtvrtrok za svou práci, které dávali vše, vůbec nebyli placeni. Protože také patřím mezi jmenované, aktuálně hledám své nové působiště, nejlépe v některém ze zahraničních antroposofických zařízení…)

Mým současným posláním, duchovním domovem, a radostí je budování kruhu Kulturních novin, prvního (a jediného) českého nezávislého mediálního družstva, které jsem v letech 2009 – 2010 spoluzakládal nejen s lidmi kolem antroposofie (k zakládajícím členům družstva patří například Táňa Fischerová a jejich webmasterem je můj spolužák z kruhu L Ondra Němeček), ale i s lidmi, kteří sice nejsou z jejího bezprostředního okruhu, přesto ale ve svém družstevním listu prosazují mnohé fenomény, které s antroposofií souvisejí (družstevní myšlenku, nepodmíněný základní příjem, sociální bydlení, budoucnost v podobě sociálně-trojčlenných venkovských komunit s alternativním platebním systémem mimo globální měny atd). Kulturní noviny zprvu vycházely jako papírový čtrnáctideník, od roku 2012 se ale (z důvodu omezených finančních prostředků) změnily na webový týdeník www.kulturni-noviny.cz, který v minulosti pravidelně propagoval například antroposofická zařízení, jako jsou Společenství Dobromysl a Dílna Eliáš, konference Duše Evropy, Růže a kříž a Svobodná firma, či výstavu uměleckých děl Rudolfa Steinera a jeho žáků v galerii DOX. Z učitelů a studentů Akademie patří mezi autory KN například Sylvie Richterová, Petra Stypová nebo francouzský antroposof Michel Joseph.

Kruhy Družstva Kulturní noviny a Akademie sociálního umění Tabor se v minulých dnech dohodly, že se v brzké době prolnou ještě úžeji, a na stránkách KN se objeví několik rozhovorů s učiteli a žáky Akademie a reportáží z jejího života. To, že jsem jejich vznik dostal od redakce na starost já, je pro mě velká pocta a zároveň závazek, abych školu, která toho pro můj vývoj tolik udělala (a snad ještě udělá – neboť jsem jejím věčným studentem), popsal na stránkách svého mateřského týdeníku, jak budu nejlíp umět.

Hradec Králové 15. 3. 2016

Tomáš Koloc, spoluzakladatel a v současnosti redaktor prvního (a jediného) českého družstevního periodika Kulturní noviny"