Ohlédnutí se za studiem - Eliška Nedomlelová

Na Akademii jsem přišla po maturitě, spíše náhodou, protože mám-li to vyjádřit tak, jak jsem to do té doby vnímala, tak mě naše školství přesvědčilo o tom, že už rozhodně žádnou vysokou školu studovat nechci. Ne že by na to mé studijní výsledky nestačily - naopak, ale chyběl mi jaksi smysl, proč bych měla dále trávit roky něčím, co mi nadále nedávalo smysl. Myslela jsem si, že život musí být k nalezení jinde než ve škole. Tím padl i můj původní ideál, stát se učitelkou umění.

Cítila jsem se tenkrát být velice nezačleněná do společnosti, s nejasnou vizí, co a proč bych měla nadále dělat. Obor, ve kterém jsem odmaturovala – propagační grafika – mě v praxi absolutně neuspokojoval. S malým sebevědomím do tak dravého světa se mi nechtělo.

Na Akademii sociálního umění nastal obrat všeho, co jsem do té doby poznala. Důležitý byl vztah - já a svět.

Z dnešní perspektivy bych toto zaměření vzdělávání očekávala mnohem dříve, asi tak se vstupem do mateřské školy.

Studium bylo intenzivní. Vlastní zážitky se proměňovaly v teorii, která stála a stojí v knihách, ke kterým se tak člověk dostával ne z donucení, ale z vlastní vůle. Umělecké předměty jako arteterapie, muzikoterapie, divadlo a jiné pomohly člověku najít prostředky, skrze které se člověk dokáže vyjádřit umělecky. To neznamená jen to, že se z něj stane umělec nebo muzikant, ale že v určitých, případně těžších okamžicích života člověk přemýšlí, jaké možnosti se nabízejí pro řešení dané situace.

Cílem je živý člověk, „sociální umělec“, který umí pracovat především sám se sebou a skrze to i s druhými lidmi.

Možnost zapojení do organizace školy daly celému studiu velice vážný pohled pro toho, kdo by si myslel, že jsme si celou dobu jen hráli divadlo a malovali. Organizace různých i mezinárodních aktivit postavily člověka, který se musel hodně zabývat sám sebou, svými schopnostmi a neschopnostmi, které se zrcadlily vždy nejdříve v nejužším kolektivu, pak vždy do reality, kde jsme museli fungovat. Po celou dobu studia jsem cítila oporu ze strany vyučujících i mých spolužáků, řekla bych, dnes těžko nalezitelná skutečnost. Možnost chybovat a přesto v jiných situacích být oporou kolektivu je jedním ze základních zážitků, které se pro pozdější život v povolání pro mě staly zkušeností, na které lze dále stavět.

Když se dívám zpátky, tak jedna pro mě z nejpodstatnějších věcí, které jsem na Akademii měla možnost prožít, byl vědomý začátek svého vlastního života. Někde během těch pěti let, pro někoho dříve, pro někoho později, pro někoho možná až po dokončení studia, ale jsem přesvědčená o tom, že jedním z hlavních cílů Akademie je nalezení tohoto bodu, nebo spíše nikdy nekončícího procesu, který zde jednotlivec může postupně uchopit do vlastních rukou. Třeba i takto by člověk mohl charakterizovat jeden z předmětů, které se na Akademii vyučují – Člověk jako tvůrce vlastního osudu.

Studium jsem ukončila v roce 2009 a od roku 2008 studuji můj znovu nalezený ideál, malířství a pedagogiku na Alanus Hochschule v Německu.

Ustát rozpory mezi světem idejí a skutečností, mít odpovědnost za místo, kde se člověk nachází a za lidi, se kterými má co dočinění. To byla a budou témata, obory přesahující a důležitá v jakémkoli pozdějším uplatnění.

Popsala jsem tuto moji zkušenost v Akademii z té světlé stránky. Člověk během studia prodělá spoustu krizí, ve kterých hledá své vlastní ideály, které se učí pojmenovávat a uplatňovat. K tomu mu Akademie může být prvním tréninkovým místem, vše, co přijde potom je už „naostro“.

Přeji Akademii, aby nemusela své ideály obětovat zájmům cizím, přicházejícím zvenčí. Aby našla svojí cestu, jak fungovat a byla nadále místem, kde člověk nachází sebe a objevuje svět, místem setkání, nových impulsů a myšlenek.

Eliška Nedomlelová, absolventka Akademie, absolventka Alanus Hochschule v Německu