Studijní předměty

Člověk jako tvůrce vlastního osudu

Studenti jsou uváděni do světa lidských dějin v duchovních obrazech mytologií jednotlivých kultur. Na příkladu těchto obrazů studenti získávají přehled o vývoji myšlení a vnímání v průběhu lidských dějin - od duše citové v dávných kulturách, přes duši rozumovou v řecké kultuře až po duši vědomou v období od počátku 15. století. Per analogia dochází studenti k tématům současnosti. Probírány jsou postupně kultury a mytologické obrazy Indie, Mezopotámie, Egypta, Persie a Řecka, období duše vědomé je uchopeno v biografiích Mistra Jana z Husi, Karla IV. atd.

Poté pozorováním zjevných projevů i skrytých příčin se učí studenti vnímat současný svět a místo člověka s jeho úkoly v něm. Současně na tuto látku navazuje později práce na biografii člověka. Studenti zpracovávají nejdříve biografie některého z blízkých příbuzných a teprve ve vyšších ročnících se dostávají k biografii vlastní. Cílem je naučit studenty vnímat lidský život a osud v různých proměnách a nenechat se fascinovat momentálními osudovými zátěžemi, naučit se vnímat v biografii vlastní i v životě lidstva smysl.

Geneze osobnosti a kritické momenty tohoto procesu

V hierarchické posloupnosti jednotlivých vyučovaných předmětů navazuje tento tematický okruh na předmět „Člověk jako tvůrce vlastního osudu“. To, co studenti získávají v prvém předmětu z hlediska filosofického a psychologického, pak v tomto předmětu převedou do praktických poznatků o zákonitostech vývoje člověka - jednotlivce.

Prostor a čas - dimense lidské existence

Tímto předmětem se završuje oblouk od filosoficko-psychologického pohledu na člověka v jednotlivých kulturách přes konkrétní vývoj osobnosti a kritické momenty tohoto procesu až po východiska praktického začlenění člověka do konkrétního rytmu dne, týdne a roku za užití konkrétních terapeutických postupů. Předmět má dvě polohy: jednak filosoficko-psychologickou (rytmus jako prožitek individuality a společenství), jednak kosmologickou (rytmy fyzikální, astronomické, kvantová fyzika, nauka o světle apod.), která také učí porozumění novým a základním pojmům vědy.

Sociální handicap a osoby sociálně handicapované

Studenti jsou vedeni k rozumění nejrůznějším formám tzv. patologického chování jednotlivců i celých skupin. Formou přednášek a seminářů se seznamují nejen s problematikou osob tělesně a duševně handicapovaných, ale i osob, jejichž handicap plyne z terénu sociální patologie (týrané děti, manželské krize, alkoholové a nealkoholové závislosti, patologické hráčství, predelikventní a delikventní skupiny, sociální patologie stárnutí, stáří a umírání a nově rozšířené vlivy civilizačních onemocnění - AIDS, rakovina, alergie a bronchiální astma, poruchy krvetvorby, diabetes, kardiovaskulární onemocnění atp.).

Na příkladech, které studenti přinášejí ze svého každodenního života, nebo které jsou jako kasuistiky vyprávěny vyučujícím, se společně hledá adekvátní forma rozumění, případně řešení probíraných problémů. Kasuistika bývá studenty dramaticky zpracována a přehrávána, přičemž se studenti vyměňují v jednotlivých rolích a hledají způsoby možných řešení. V průběhu studia mají studenti možnost se hlouběji ponořit do témat nejrůznějších druhů tzv. postižení a proniknout k jejich skutečné hlubší podobě; ať už se jedná o postižení tělesná, duševní, postižení vyplývající z věkové kategorie (období dospívání, dospělý věk, zralý věk, krize stárnutí, stáří, problematika umírání), ze způsobu komunikace, z osudových krizí apod.

Logoterapie a výklad symbolů

Výuka je členěna do dvanácti bloků, jejichž základními tématy je dvanáct znamení zvířetníku a jejich symbolika v řecké mytologii a v klasických pohádkách. Cílem předmětu je seznámení studentů s praobrazy jako základními duševními silami života, existujícími předvědomě a ovlivňujícími lidský osud. Studenti jsou vedeni ke schopnosti uvědomovat si a rozlišovat praobrazy v řeči pohádek a mýtů. V logoterapii se studenti učí nakládat se Slovem, s jeho významem, obsahem i formou a se způsobem jeho využití při terapii.

Výtvarná arteterapie

Obsah výuky arteterapie je členěn do několika tématických bloků: Práce s barvou, prožívání barev, terapie barvami, dynamické kreslení, kresba, kresba částí lidského těla, portrét, malba, práce s hlínou, konkávní a konvexní tvary, nádoby, modelování hlavy, práce se dřevem, výroba jednoduchých hudebních nástrojů ze dřeva, řezba loutky, práce s přízí, tkaní atd.

Vlastní uměleckou činností jsou studenti vedeni k důvěře ve schopnosti a možnosti každého člověka. Studium jednotlivých uměleckých technik je prožíváno zároveň s výkladem, jak je možno techniku aplikovat v terapeutických situacích. Malováním se studenti učí vnímat svět barev a prožívat se v něm, s cílem objevit, jak která barva terapeuticky působí. Prací na kopiích uměleckých děl se studenti empaticky sžívají s obrazem, který působí na lidskou duši. Modelováním či řezbou plastik posilují studenti nejen svoji zručnost, ale především vůli.

Člověk a hudba

Obsah výuky je členěn do tématických bloků: hudební architektura, hudební plasticita, barva, tón, hudba jako lék, hudba a slovo, hudba a pohyb, vnímání a prožitek hudebních tónů, forma lidové písně a bytostné články člověka, prožitek intervalů, hudební psychologie, Chladnyho obrazce, léčení a výchova hudbou. Výuka je realizována formou přednášek a praktických hudebních cvičení, prezentací souvisejících kasuistik a jejich rozborem včetně modelování indikovaných terapeutických přístupů. Významným prvkem výuky je vlastní "muzicírování" - zpěv a hra na hudební nástroje ve formách společných i individuálních.

Muzikoterapie

Muzikoterapie představuje možnost cíleného působení na člověka prostřednictvím hudby; cílem je kompenzace určitých nevyrovnaností, které omezují člověka v jeho zdravém vývoji. Směřuje k prožitku harmonie a řádu v hudbě a využitím hudebních prvků, analogických s kvalitami, procesy a silami působícími v člověku, k témuž individuálnímu vnitřnímu prožitku. Hudba tak může pomáhat ke změně či zmírnění nerovnováhy, kterou člověk prožívá jako nemoc či postižení. Může pomáhat rozeznít v člověku síly, které vedou k jeho uzdravení.

Divadlo, dramatická terapie (dramaterapie)

Výuka obsahuje různá přípravná cvičení (např. mluvní cvičení a recitaci) a nastudování vybraných divadelních her. Jsou to jednak hry, vztahující se k jednotlivým ročním obdobím (Vánoční hra, Velikonoční hry, Jánské hry, Michaelské hry), dramatizace filosofických témat (např. Kráska a zvíře) a hry aktivně tvořící v oblasti sociálního handicapu (Honzův příběh – o drogách a závislosti, Kašpar Hauser aj.). Cílem je naučit studenty vžít se do nejrůznějších lidských charakterů a typů (rozvoj empatie), rozvoj pohybové a vyjadřovací schopnosti, prožitek intenzivní práce na sobě samém a budování dovednosti spolupráce v tvůrčím kolektivu.

Eurytmie (eurythmie)

Eurythmie je označována jako viditelná řeč nebo viditelný zpěv. Eu – řecky nádherné a Rhytmus – řád. Doslovný překlad by mohl znít „nádherný řád“. Pohyb vychází z celé bytosti v souladu se zdroji životních sil. Proto jsou pohybem objevovány nejenom jednotlivé hlásky, ale i tóny a formy, které jsou pohybem psány v Zemi.

Napomáhá uchopení a osvojení si obecné tvořivosti, tzn. nespecializuje se jen na pohybovou kulturu, ale napomáhá k vytváření tvůrčího procesu. Prostředkem k poznávání přírodních zákonitostí je zde pohyb, svalová činnost je uváděna do pohybu vědomě, myšlením a citem, tím je pohyb veden zpět k reflexi, uvědomění si sebe sama a souvislostí, ve kterých se pohybuji. Podkladem pro práci v jazykové eurythmii je lyrická a epická poezie, dětská poezie, próza, balady a pohádky. Podkladem pro práci s tónovou eurythmií jsou především klavírní skladby klasických mistrů, romantiků, pozdní romantismus, impresionismus, volná tonalita, atonalita, nová hudba.

Cizí jazyk

Němčina či angličtina jsou potřebné především pro praxi po 3 roce studia, ale jsou užitečné i pro komunikaci s hostujícími lektory a vlastní studium. Lektory výuky jazyků jsou zpravidla příslušně kvalifikovaní jednotlivci z řad studentů.

O Waldorfské pedagogice

Rudolf Steiner a Waldorfská pedagogika

Rudolf Steiner byl duchovní učitel – neučil to, o čem je psáno „v černých knihách“ waldorfských škol, ale učil, jak zacházet s  vlastními duševními silami. Učil, jak sebevzdělávat a dále rozvíjet myšlení, cítění a vůli. Kdo je pedagog nebo dětský psychiatr anebo psychoterapeut, dokáže závažnost těchto otázek posoudit. Jak mnoho dětí a mladistvých dnes trpí nejen ochromenou vůlí a slabostí motivace, ale následnou neschopností použít vlastní sílu, postavit se za ideje, vydržet soustředěně u předmětu, rozvinout vytrvalost, atd. To znají nejen pedagogové, dětští psychiatři a psychoterapeuti ze svých profesí, to vědí všichni, protože všichni vyrostli někde v tomto 20. století a prošli výchovou či nevýchovou. Je pro nás těžké tváří v tvář naší unavenosti a neschopnosti se rozhodnout, rozvinout sílu iniciativy a konečně dělat to, o čem jsme již dlouho přemýšleli a kam jsme směřovali ... Emil Molt prožil anthroposofii, duchovní vědu Rudolfa Steinera, jako pomoc při výchově duše. Rozhodl se touto cestou konsekventně kráčet. Měl ve svém životě úspěch a stal se ředitelem Waldorf Astoria, významné továrny na cigarety – možná, že vám to zní příliš historicky a vzdáleně od našeho tématu, a přesto toto zakládající gesto patří k léčebnému impulsu waldorfské pedagogiky a vyjadřuje ho velmi markantně ještě před otevřením školy. Molt, „otec školy“, sám prožil na vlastní osobě a ve vlastní biografii tvořící sílu anthroposofické duchovní vědy a chtěl z tohoto vnitřního impulsu školu založit. Nikoliv proto, aby učila obsahy theosofie nebo anthroposofie, ale aby zakotvil institucionálně pedagogickou metodu, která současného člověka v jeho duševních silách vychová a posílí, aby těmito silami mohl působit ve světě, aby mohl uchopit vlastní život a sám sebe nasadit tam, kde je to pro něho důležité. Každý sám musí rozhodnout, co je nakonec obsahem. Je to ponecháno jednotlivci ve sféře jeho svobody, ale člověk je teprve tehdy opravdu svobodný, když sám sebe zná a umí se sebou zacházet, když má schopnosti vlastní ideje a ideály skutečně vytvořit a prosadit. Když má sílu, vzpřímenost a odvahu, aby se pro něco nasadil, svobodu „pro“, nikoliv svobodu „od“ … Když plně ovládá své individuální síly.

Ve velice těžké a sociálně nemocné situaci v roce 1919, vznikla waldorfská škola ve Stuttgartu jako svobodné vzorové zařízení nepodřízené státu ani žádné jiné moci, pouze duchovnímu životu. Nemocná situace tehdejší doby byla vyjádřena a léčebné vyzařování školy bylo od počátku zdůrazněno – mnohé rodiny byly „traumatizovány“, ve válce ztratily rodinné příslušníky; valila se vlna chřipky a zásobování potravinami bylo velice špatné; v duchovním slova smyslu ještě nebyla válka a to co ji způsobilo, překonána. Stále tu byly přítomny myšlenkové formy nacionalismu a fanatismu, militarismu a s nimi spojené emoce, instrumentalizování lidského života pro státní účely. Do tohoto času se děti Waldorf Astoria narodily, v tomto čase rostly. Válka mnoho zničila a nosná perspektiva pro reformu nemocného organismu společnosti neexistovala. Síly a problémy, které ji vyvolaly, tu zůstaly. V tomto čase – a v žádném jiném – začala dělnická škola, „svobodná waldorfská škola“ ve Stuttgartu. Rudolf Steiner našel v tehdejším anthroposofickém hnutí 12 nejschopnějších osobností a z nich vytvořil učitelské kolegium. Zákony Baden-Würtenberska mu umožnily v soukromé škole zcela volnou ruku, a proto mohl rozvinout školu na bázi nové antropologie, didaktiky a metodiky, na bázi anthroposofické duchovní vědy a v jejích lidských perspektivách, které v množství spisů a přednášek od počátku století připravoval. Rudolf Steiner nepožadoval ve vztahu k učitelům akademické stupně, „bakalář“, „mistr“, „certifikáty“, ani žádné další „přednosti“. Vyzval je na základě jejich lidských a odborných kvalit. Učitelské kolegium začínající školy bylo mladé, ale vysoce kvalifikované, s geniálními osobnostmi, které Rudolf Steiner znal a které dále vzdělával. Po předložení životopisů kandidátů Ministerstvu nebyl nikdo z nich odmítnut.

Úryvek z knihy Rudolf Steiner a Waldorfská pedagogika od Petera Selga, přeložila PhDr. Anežka Janátová.